close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Perníková chaloupka z 21. stol. | Povídka

27. února 2017 v 19:05 | adelaide |  Když je nuda...
Zdravím vás!♥
Před několika týdny jsme měli ve škole za úkol napsat vyprávění na téma Perníková chaloupka z 21. století. Můj výtvor se mi celkem líbil, učitelce taky, tak jsem si říkala, proč ho nezveřejnit i sem na blog.
Jenže pak mě přepadly pochyby a rozhodla jsem se to sem nedát z důvodu toho, že to s tématem blogu moc nesouvisí.
Ale pak jsem se podívala a zjistila jsem, že za únor zde je jen pět článků. Sice už jsem se od ledna polepšila, ale...
No tak si ten příběh užijte :D

Perníková chaloupka (příběh z 21. století)
Bylo nebylo, u jednoho velkého města stál malý domek. Byl opravdu malý; vzhledem připomínal spíše garáž. Lidé se kolem báli chodit. Cesta kolem domku se moc nepoužívala a pouliční osvětlení zde nesvítilo. Lidé se nejdřív mysleli, že je domek opuštěný, ale nebyla to pravda. Čas od času bylo vidět, že v domku někdo je, protože z oken zářilo světlo. Jenže pokud se někdo přiblížil na dohled, světlo okamžitě zhaslo a domek zase vypadal opuštěně.
Jednoho letního večera se parta dětí z toho velkého města rozhodla, že se k domku vypraví a přenocují tam. Bylo jim jasné, že jejich rodiče by to asi nedovolili, protože poslední dobou se o té budově povídaly dost děsivé věci. Třeba že se tam usadila partička mafiánů, co plánují svrhnout vládu. Dětem tohle přišlo jako hloupost. V tomhle jejich zapadákově se nikdy nic podobného nestalo, nestává a taky ani nestane. Zas tak velké to tady není a hlavní město, tedy sídlo vlády, je na druhé straně republiky. Ale pro jistotu se doma vymluvily, že přenocují u kamarádů. Na tom snad nic podezřelého není, koneckonců jsou letní prázdniny. Domluvily si sraz o půl sedmé na nádraží. Odtamtud to byly k domku asi čtyři kilometry.
Už bylo šero, když partička pěti dětí dorazila k domku. Shodili batohy ze zad a vydali se na průzkum. Trochu se obávali, aby tam nikdo nebyl. Tom opatrně oběhl domek a nakoukl do každého okna. U posledního ale znejistěl. To rozbité sklo tady předevčírem, kdy tady byl s kamarády naposledy, nebylo. "Vážení," oznámil kamarádům, "někdo vzadu rozbil okno. A u okénka do sklepa je naskládána hromada cihlel. Předevčírem tady nic z toho nebylo..." "Mohli to sem dát ti z té vesnice, co je na druhé straně lesa," mínil Jonáš. "Určitě sem chodí víc partiček, ne jen my. Půjdeme už dovnitř? Už je celkme tma." Děti rozsvítily baterky a Petr obezřetně stiskl kliku u dveří. Bylo zamčeno. "Do háje," zamumlal. "Co teď?" "Vlezeme oknem, ne?" zašeptala Jana. Obešli tedy dům a Tom, který z nich byl nejvyšší, otevřel okno. V lesním tichu to hlasitě zavrzalo. "Počkej," špitla Anežka ustrašeně, "co když tam někdo je?" "Koukal jsem dovnitř, nikdo by tam neměl být," uklidňoval ji Tom. "Tak jdeme konečně dovnitř?"
Domek sestával z jedné místnosti. Na zemi byl neuvěřitelný nepořádek. Zem byla posetá střepy, špačky od cigaret, kousky dřeva, kouskami cihel... Uprostřed stál stůl, který se jako jediný z místnosti zdál čistý. Ležel na něm obrovský černý kufr a jinak nic. "Nevyspíme se radši pod širákem?" ušklíbla se Jana při pohledu na podlahu politou bílou barvou. "Hej lidi," ozval se tiše Petr, "tohle musíte vidět." Všichni se nahrnuli k Petrovi. Ten klečel u hromady písku v koutě. "Posviťte sem," rozkázal Petr. Z hromady čouhaly balíčky bankovek. Bylo jich aspoň dvě stě. Jonáš si klekl vedle Petra, smetl písek z nejbližšího svazku pětitisícovek a ohromeně na to zíral. "To je aspoň milion," vydechla Anežka. Jonáš už bankovky bedlivě zkoumal. Po chvíli zbledl jako stěna, mlčky jeden svazek peněz ukryl do batohu a kývl na ostatní. "Pojďte, vypadneme odsud." Ostatní nic nenamítali, v domku na ně doléhal divný pocit.
"Ne tak rychle, mládeži," ozval se slizský hlas ode dveří. Děti sebou polekaně škubly a jako na povel se otočily ke dveřím. Čelem k nim stáli dva muži a mířili na ně pistolemi. "Hej ty," kývl ten víc strašidelnější na Jonáše, "vysyp to, co sis schoval. Jinak vás všechny odprejskneme. Rozumněl jsi?" zvýšil hlas, když se Jonáš nehýbal. Ten pomalu sundal batoh ze zad a opatrně jej položil na zem. Pomalu otevíral přední kapsu, kam před chvíli schoval peníze. Děti na něj zděšeně hleděly. Proč to tak zdržuje?! Jde jim přece o život! Ale Jonáš už podával peníze hromotlukovi. Ten je pozorně začal přepočítávat. Jeho kumpán z něj nespouštěl oči. Jonáš se semkl s ostaními dětmi v jeden hlouček. "Až napočítám do deseti, hodíš po tom větším tou plechovkou, Tome," zamumlal. "A my ostatní musímě co nejrychleji vyskákat oknem ven." "To nemyslíš vážně," zavrtěla hlavou Jana. "Nebo si myslíš, že ti gauneři jsou až takoví hlupáci?" "Musíme na to jinak," přerušil je Petr. "A jak?" zeptala se Anežka. "Musíme jim vzít svítilny," řekl Petr. "A svoje baterky zahodíme." "Po nich," navrhla Jana. "Můžeme taky," souhlasil Tom. "Trefíte odsud všichni po tmě k tomu oknu?" Všichni se ohlédli a přikývli. "Po tmě se utíká nejlíp," řekl Jonáš. "Až řeknu, všichni po nich začnete házet, co vám přijde pod ruku. Já a Tom se jim pokusíme vyrazit svělo a zbraně. A vy musíte urychleně vyskočit tím oknem." Co když se nám to nepovede?" špitla stísněně Anežka. Nikdo jí neodpověděl.
"Hej!" štěkl ten vyšší z nich. "Co si tam domlouváte?" "TEĎ!" zařval Jonáš. Děti začaly házet všechno, co sebraly po podlaze. Anežce se podařilo trefit plechovkou do hlavy toho vyššího z nich. Ten s hlasitým výkřikem upustil pistoli. "Vy parchanti!" zařval. Anežka na nic nečekala a hnala se k oknu. A za ní Jana. Byl div, že o nic v té tmě nezakoply. Bleskuryhle vyskočily oknem a hnaly se co nejdál od domku. Vtom uslyšely hlasitou ránu. Nejspíš z pistole. Obě zbledly, i když to v té tmě nebylo vidět. "Aby tak trefili kluky," zašeptala zděšeně Jana. "Jsme tady!" zahulákal z dálky Petr. Po chvíli všichni tři kluci přiběhli k děvčatům. Tomovi tekla krev z nosu a Jonáš měl natržené kalhoty. Jinak se zdáli nezranění. "Kde jsou ti gangsteři?" zajímala se Anežka. "A co ta rána?" ptala se Jana. "Nevím, asi po nás stříleli, ale netrefili se," řekl udýchaně Jonáš. "Raději už vážně vypadneme, co říkáte?"
O týden později se všichni sešli u Toma doma. Ukázalo se, že domek sloužil už několik let k pašování drog a peněz. A díky dětem se vše odhalilo. Gratuloval jim i starosta města. "Jako poděkování vám naše město ten domek předělalo na klubovnu," dodal slavnostně starosta. Ozval se potlesk a děti si pyšně potřásly rukama s městkou radou.
Poslední týden prázdnin se děti konečně odhodlaly přijít k domku. "Perníková chaloupka," přečetl Petr překvapeně nápis nad dveřmi domku a obrátil se k ostatním. "No však tam pašovali perník, ne? Starosta se snažil být vtipnej," zašklebila se Jana. "Jdeme dovnitř kouknout se, jak nám to tam opravili, ne?" Děti nedočkavě otevřely dveře a spokojeně se rozhlížely po klubovně. Na tyhle prázdniny jen tak nezapomenou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Siginitou Siginitou | Web | 4. března 2017 v 11:45 | Reagovat

Tak tohle se mi velice líbilo. Opravdu sem se do toho začetla, je to moc krásný :-)

2 adelaide adelaide | Web | 4. března 2017 v 13:20 | Reagovat

[1]: Mockrát Ti děkuju!♥♥

3 Siginitou Siginitou | Web | 5. března 2017 v 21:02 | Reagovat

[2]: Není za co, opravdu to tak je :)

4 Lenča Lenča | Web | 7. března 2017 v 22:26 | Reagovat

Moc hezky napsané :-)

5 adelaide adelaide | Web | 25. března 2017 v 17:48 | Reagovat

[4]: Děkuji♥

6 Kokos Kokos | 14. května 2017 v 21:02 | Reagovat

Píčovina...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama