Stesk

31. srpna 2016 v 12:00 | Čičina |  Od čičiny
Mňau čau! Dnes vám povím o nejhorších dnech mýho kočičího života.


Začalo to před pár těmi horkými dny, kdy jsem se jako obvykle přišla najíst a nikdo tam nebyl. NIKDO. Očmuchala jsem celý dům mých páníčků, ale nikde nikdo a nic. Najednou na mě dolehla taková tíseň.
Následující den tu taky nikdo nebyl. Celý den z nebe padala voda, takže jsem chtěla dovnitř, ale nikdo mi neotevřel. Byla mi zima a chtělo se mi plakat. Přece se nepropadli do země! Nebo že by mě už nechtěli a tak ode mě utekli?
Co bylo zvláštní, že vždycky ráno, když jsem přiběhla očmuchat dům, tak moje miska byla vždycky plná. Ale já už jsem neměla chuť ani k jídlu. Protože jsem měla strašnou chuť na mazlení a na hlazení a na běhání po tom zeleném koberci s páníčky a teď tu nikdo nebyl. A už to bylo pár nocí od úplňku, což jsem se naučila, že to velké kulaté bílé nahoře, co vypadá jako miska mléka, je úplněk. A že každý den postupně mizí a mizí a že vždycky trvá měsíc, než zase vypadá jako miska mlíka. A ty noci byly čím dál chladnější a já jsem se bála, že už tu budu navždy sama a nikdo mě nepustí dovnitř do tepla a ani mě nezahřeje a nepohladí. A tak jsem se rozhodla, že se lehnu pod strom a umřu, protože sama tady bydlet nechci. Tak je mám ráda, ty moje dvounohé obry! ♥
Už jsem měla hrozný hlad, ale řekla jsem si, že to vydržím a prostě umřu, tak jsem radši zavřela oči. Z úplňku zatím zmizela dost velká část, než jsem jednoho teplého dne uslyšela volání. A někdo volal moje jméno! Oni se vrátili! Z posledních sil jsem se rozběhla za tím voláním. A byli to oni - vrátili se! Měla jsem hroznou radost, ale zároveň hrozný hlad. Tak jsem si řekla o jídlo a dostala jsem je, a panička mě mezitím hladila a říkala mi, že se jí po mně na dovolené stýskalo a že je hrozně ráda, že mě zase vidí. Nevím co je to dovolená, ale vůbec mi to nevadí, hlavní je, že mě má zase kdo hladit a dávat mi jídlo.
Když jsem se konečně pomazlila se všemi, rozhodla jsem se trošku vyzkoumat, kam zmizeli. Ukázalo se, že se nakonec objevili v takové velké bílé příšeře, která najednou přistála u nás na dvorku a mí páničci jí vylezli z břicha. Nejdřív jsem se toho bála, ale pak jsem se odvážila a začala to zkoumat blíž. Dost to tam smrdělo, ale chtěla jsem tam zůstat pro případ, že by ta velká bílá příšera zase odnesla moje páníčky někam pryč, abych s nimi byla. Panička mě tam o chvíli později našla a ujistila mě, že teď už nikam neodjedou a že už budou jen se mnou. To jsem ráda slyšela, takže jsem jí olízla ucho, stočila se do velkého zeleného koberce, umyla si kožíšek a usnula. Všechno to dobře dopadlo! ♥
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama