27. března 2015 v 21:03 | Čičina
|
Vzpomínáte si na ten den, kdy zmizelo takové to velké, teplé nahoře? (Panička tomu říká slunce, já tomu říkám odborněji - nejhřejivější kamna na světě.)
Už když jsem je uviděla na obloze na té straně, kde jsou každý den (prý na východě nebo jak se tomu říká), hned jsem cítila, že dneska nebude něco v pořádku. A byla to pravda. V tu dobu, kdy dostávám hlad a nejhřejivější kamna jsou nejvýš a nejvíc hřejí, se začalo dít něco divného. Skoro celé zmizely! A lidi se na to ještě dívali přes jakási černá sklíčka, místo aby kamna zachraňovali.
Řeknu vám, já v tu chvíli nevěděla, co dělat. Hlavně jsem se snažila nemyslet na to, jak by to tady vypadalo, kdyby kamna zmizela. A navíc jsem se pořádně naštvala na lidi, kteří se na to jen dívali a ukazovali si, místo aby vyhlásili poplach. Tak jsem se urazila a do konce dne se jim vyhýbala. Zalezla jsem do kouta zahrady a usnula jsem.
Naštěstí nejhřejivější kamna na světě nezmizela. To jsem zjistila hned jak jsem otevřela oči. Jsem za to ráda. Odpustila jsem už i lidem; možná byli stejně vyděšení jako já, ale nechtěli to dát najevo.
No, ale doufám, že už se tohle nikdy nebude opakovat.
Dole něco voní. Tak já končím, aby na mě taky něco zbylo.
Mňau čau!
Krásně napsaný pohled kočky! :3